Jak to všechno začalo ... před více než 40 lety

Historie šátků DIDYMOS se začala psát roku 1971, po narození dvojčat Lisy a Tiny (dvojčata = starořecky didymos). Když mi jednou pláč z dětského pokoje jednoznačně signalizoval: mámo, už jsem vzhůru!, ale horu nevyřízené domácí práce již nebylo možné dále přehlížet, rozhodla jsem se konečně, přivázat si ty malé křiklouny na tělo, jako to dělají ženy v nejrůznějších částech světa již po několik století. Už dávno předtím mě fascinovaly zprávy z dalekých zemí, ve kterých matky, na těsno svázané se svými dětmi, zcela nekomplikovaně vykonávaly dále svoji každodenní práci. Sama jsem měla jeden šátek ze střední Ameriky; ze začátku se mi ale zdál přece jen příliš exotický, takže jsem ho nejprve zahrabala do přebalovací skřínky.

Teď na něj ale došlo: chvíli trvalo, než jsem získala ten správný „grif“, ale pak už jsem vyrazila na procházku naší vesnicí, do které jsme se nastěhovali teprve několik týdnů před narozením dvojčat. Okamžitě jsme se dostali do řečí a připomínky nebyly vždy jen lichotivé. Nakonec mě ale přesvědčila dvojčata. Zářila pokaždé, když jen zahlédla šátek, a i já jsem si velmi vychutnávala tělesnou blízkost, jednou s Lisou, podruhé s Tinou, jako prodloužené těhotenství. A mělo to i své velké výhody: práci již nebylo nutné vtěsnávat do krátkých pauz, kdy dítě spí, domácnost jsem opět dostala pod kontrolu, stala jsem se vyrovnanější díky vědomí, že i oběma nejmladším dětem se dostává stejně tolik tepla a tělesné blízkosti jako jejich bratrovi a sestře, které jsem, když byli ještě úplně malí, nosila hodiny v náručí.

Ukázalo, že Tina trpí vrozenou dysplazií kyčelních kloubů, a byly jí proto předepsány abdukční kalhotky. Tento „korzet“ jsem jí sice na noc dávala, ale přes den jsem se jí snažila pomoci nošením v šátku tak, že v něm seděla s roznoženýma nožičkama na mém boku. Náš dětský lékař, kterému jsem o tom dopředu nic neřekla, vypadal při následné kontrole navýsost spokojený s léčebným výsledkem.

Náš šátek by byl dnes již možná jen hezkou vzpomínkou na první roky s našimi dvojčaty. Ale když o nás časopisy "Heilbronner Stimme" a "Stern" vytiskli článek, začali se ozývat rodiče z celého Německa a žádali mě o šátek. Ale já sama přitom měla jen ten jeden . . .

Jak jsem na malé vesnici, se čtyřmi dětmi, v ještě nehotovém domě založila firmu na výrobu šátků na nošení dětí, to už je další příběh. Jen tolik ještě: bez šátku by to bývalo nešlo.

S přáním všeho nejlepšího pro Vás i Vaši rodinu