Názory odborníků

Dr. med. Wolfgang Uplegger, dětský lékař

"Jsem toho názoru, že takovéto šátky na nošení dětí jsou ideálním nosítkem, které by nemělo být v prvních 4 až 5 měsících nahrazováno žádným jiným. U nás (v Německu – pozn. překl.) jsou na trhu k dostání pod jménem Didymos. V každém ohledu odpovídají i nezbytnému a intenzivnímu kontaktu mezi rodičem a dítětem."

Prof. Dr. med. H. Czermak, dětský lékař

"Bezpochyby je třeba dát přednost šátkům na nošení dětí firmy DIDYMOS před všemi vaky a nosítky dostupnými na trhu, protože jen ony umožňují optimální tělesný kontakt s dítětem. Šátky je možné vázat mnoha způsoby, přesně tak, jak je to pro dítě nejpohodlnější."

Výňatek z článku Prof. Dr. Ernst J. Kipharda, Institut pro sportovní vědy Univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem

Kojenci, které matka nosí v tomto šátku na boku, na břiše nebo na zádech všude s sebou, se vyvíjejí lépe než děti, které většinu času tráví v dětské postýlce.To platí rovnou měrou pro motorický, kognitivní i emocionální vývoj. Rodiče obecně vzato kolébají a houpají své děti jen tehdy, když je chtějí uklidnit. Renomovaní dětští lékaři a ortopedi doporučují nošení v šátku z následujících důvodů: Oči dítěte vidí při nošení mnohem více ze svého okolí. Dětský mozek tím získává více podnětů důležitých pro svůj vývoj. Pohybem matky jsou stimulovány všechny receptory kůže a také centra pohybu a rovnováhy. Každá změna těžiště vyvolává přiměřenou reflexní odpověď nervů a svalů. Intenzivní tělesný a oční kontakt s matkou nebo otcem (neboť i on by měl nosit své dítě!) zprostředkuje dítěti pocit bezpečí, jehož psychosociální vliv je nedocenitelný. Nožičky kojence zaujímají v šátku DIDYMOS žádoucí, anatomicky správnou, abdukčně flekční polohu, právě když dítě např. „rajtuje“ dospělému na boku. Tím je možné předejít případným luxacím kyčlí.

Výňatek z článku porodní asistentky H. Peters, který vyšel v Německém časopisu porodních asistentek (Deutsche Hebammenzeitschrift)

V tomto šátku spočívá dítě v anatomicky správné abdukčně flekční poloze, přičemž záda dítěte jsou plně podepřena. Je známo, že u přírodních národů se luxace kyčlí skoro nevyskytuje, protože nosí děti tímto způsobem. Při zjištěné luxaci je možné léčbu abdukčními kalhotkami a širokým balením, která je u nás v Německu obvykle indikována, optimálně podpořit nošením dítěte v šátku. Proti zdánlivě oprávněné námitce, že při používání šátku známého pod jménem DIDYMOS je kojenec vystaven tepelným ztrátám, lze namítnout, že zdravý kojenec je plně schopen zvládnout výkyvy teploty v našich zeměpisných šířkách, aniž by musel být zabalen až po špičku nosu do podušek. Tepelná regulace malého tělíčka je stimulovaná přirozeným způsobem, takže je možné docílit určitého stupně otužilosti, a kromě toho je dosaženo i prevence křivice, což se u kojence, který je chráněn před každým paprskem, jistě nedá říci. Z hlediska psychologie má tento způsob nošení kojenců pozitivní dopad jak na vřelost vztahu mezi rodiči a dítětem, tak na inteligenci dítěte. Dítě potřebuje pocit jistoty a bezpečí, který získává právě úzkým kontaktem s matkou a otcem. Rodiče jsou neustále v zorném poli, boudička kočárku neomezuje výhled dítěte. Já sama jsem se mohla přesvědčit i o praktických přednostech šátku, jelikož tímto způsobem nosím své druhé dítě. Rodič má obě ruce volné a může se proto věnovat své práci, např. zaopatřit sourozence, aniž by menší dítě muselo neustále ležet ve své postýlce. Miminko se tak velmi záhy účastní rodinného života. Kromě toho má rodič neomezený přístup do všech obchodů, obchodních domů apod. a přitom ještě ušetří čas – není nutné hledat místo pro zaparkování kočárku a odpadá i čekání u přeplněných výtahů. Ani nedostatek místa v hromadných dopravních prostředcích již není problémem. To vše je zajisté jedním z důvodů, proč matka bere své dítě při různých příležitostech mnohem častěji s sebou. Dítě je neustále v centru dění a dříve se tak učí své okolí „chápat“.

Prof. Dr. Bernhard Hassenstein, etolog, Univerzita Freiburg

Kojencům není v dnešní době leckdy po většinu dne umožněn kontakt s matkou. Jejich volání po kontaktu, jejich pláč odpovídá biologicky akustickému nouzovému signálu nošence, který ztratil spojení s matkou zosobňující ochranu….

Lidský kojenec jako nošenec
Výňatek z disertační práce etoložky Dr. Evelin Kirkilionis, Univerzita Freiburg, 1990

Až donedávna, a do určité míry je tomu tak i dnes, platil kojenec všeobecně za nesamostatné stvoření s omezenými schopnostmi, které musí trávit čas především jídlem a spánkem, aby se z něj mohlo stát lidské mládě schopné komunikace. O kojenci, jehož tělesné potřeby byly uspokojeny a který byl uložen ke spánku do tiché místnosti, se v žádném případě nedá říci, že je spokojený. I kojenec, který se právě ze spánku probudil a vydal tzv. kontaktní signál, začne obvykle plakat, když se mu nedostane žádného potvrzení přítomnosti rodičů (Morath, 1977). Potřebu přítomnosti nebo alespoň potvrzení přítomnosti pečující osoby projevuje kojenec častěji, než je rodičům pochopitelné; nezdá se totiž, že by dítě obklopovalo cokoliv znepokojujícího. Klid a samota, pro mláďata vyrůstající v hnízdě něco naprosto přirozeného a v žádném případě znepokojujícího, však kojence zneklidní. Kojenec není od přírody mládětem v hnízdě, jak ve svých pracech objasňuje Portmann (1944/69), nýbrž teprve kulturní společnost z něj mládě v hnízdě vytvořila (Peiper, 1950, 1955, 1961). Z hlediska etologie se lidský kojenec i dnes svým chováním hlásí k příslušnosti k nošeným mláďatům. Ta vyplývá z jeho potřeby po přítomnosti pečující osoby. Fakt, že kojenec dokáže spát velmi hlubokým spánkem, i když s ním rodič razantně hýbe, a že je schopen spát dokonce i v hlučném prostředí, dokazuje uklidňující účinky změn polohy, které signalizují přítomnost primárního pečovatele. Kořeny dispozic pro toto chování, které je u kojence pochopitelné, je třeba hledat v kmenové historii, kde matčina přítomnost byla pro přežití kojence rozhodující.

Centrum rovnováhy je jednou z částí mozku, které vyzrávají nejdříve; pozitivní účinky pohybu využívají různé nemocnice k podpoře vývoje předčasně narozených dětí nebo dětí s nízkou porodní váhou. Takže např. v Chicagu jsou inkubátory vybaveny vodními lůžky; ve švédských nemocnicích se používají závěsné matrace. U takto zaopatřených dětí se méně často vyskytují srdeční a dechové obtíže a děti lépe prospívají.

Nošení působí na kojence příznivě, a to v různých směrech. Pohyb ho ujišťuje o tom, že není sám, a dává mu pocit jistoty. Kromě toho je docíleno úzkého tělesného kontaktu. S pozitivními účinky dotyků kůže nás podrobně seznámila díla autorek Hilsberg (1985) a Solter (1987); Montague (1974) ve svém klasickém díle popisuje, jak důležitou roli hraje tělesný kontakt při vývoji dítěte. Hunzikerova pozorování (1986, 1988) ukazují, že kojenci, kteří byli nošeni přibližně čtyři hodiny denně ve vzpřímené poloze, od třetího týdne nápadně méně často plakali než děti z kontrolní skupiny, a mimo to vykazovali delší fáze bdění ve spokojené náladě, což vše dohromady tvoří dobrý předpoklad pro vývoj dítěte. Také z kultur, kde jsou děti nošeny především v šátku, je známo, že kojenci jsou klidnější a málokdy pláčou.

Pohled dopředu
Komentář od Dr. Evelin Kirkilionis, Univerzita Freiburg

O nošení dětí zády k Vám nemám valného mínění. Co se anatomie týče, vycházejí u této varianty všechny výhody nošení naprázdno. Nožičky dětí nejsou v ideální poloze, která eliminuje riziko dysplazie kyčelního kloubu; tento způsob nošení riziko dysplazie naopak spíše zvyšuje.