Výroba v Indii? My tedy ne!

V lednu 2006 varovalo Ministerstvo životního prostředí spolkové země Rheinland-Pfalz před jistými textiliemi, mimo jiné i šátky na nošení dětí, které byly vyrobeny v Indii. Byla v nich totiž zjištěna zakázaná barviva, která mohou při kontaktu s kůží uvolňovat rakovinotvorné látky. Předesíláme, že u našich výrobků si můžete být absolutně jisti, že neobsahují žádná pochybná barviva ani jakékoliv jiné nebezpečné látky!

Tato událost nás znovu ujistila o oprávněnosti naší zásady vyrábět naše věci pouze tam, kde máme pod důkladnou kontrolou každý jednotlivý výrobní krok. Konkrétně to znamená: vše, co sami vyrábíme (šátky na nošení dětí, bundu pro matku a dítě, BabyDos...) je zhotovováno v Německu a částečně v Rakousku, a to výhradně z kbA-bavlny (bavlna z kontrolovaného ekologického zemědělství). Zboží, které nezhotovujeme sami, odebíráme od malých firem v Německu, Rakousku nebo Švýcarsku. Je to sice o něco nákladnější, ale zase víme, na čem jsme.

Již v červnu 2005 stahoval dovozce ze Severního Porýní – Vestfálska z trhu tkaniny, které dovezl z Indie. I tyto textilie (mimo jiné i šátky na nošení dětí) obsahovaly alergizující a rakovinotvorné látky, které jsou v Evropě zakázané.

Podle sdělení dovozce bylo toto zboží určeno primárně pro indický trh a do Německa bylo dovezeno pouze omylem. Jakoby alergie a rakovina pro Indii žádný problém nepředstavovaly.

Zarážející je, že nevhodné podmínky, za kterých se v Indii zboží vyrábí, vrhly svůj stín až do Německaomylem. Pro nás se tento incident stal podnětem, abychom se blíže zaobírali výrobními podmínkami v Indii a objasnili zákazníkům, proč se neúčastníme globální války o co nejnižší cenu.

Následující článek se nám trochu protáhl, přesto věříme ve Vaši trpělivost. Zůstáváme u příkladu Indie a začínáme zcela od začátku:

Osivo

V důsledku zvýšené celosvětové poptávky po levné bavlně podléhá čím dál více indických pěstitelů pokušení osít svá pole bavlníkem namísto plodin určených ke konzumaci. Na jejich poměry je totiž bavlna velmi dobře placena. Za osivo musí ovšem pěstitelé nejdříve sami zaplatit. Bavlna se dnes ovšem již nepěstuje jednoduše se semen, která se tak jako tak získají při poslední sklizni. V důsledku průmyslového agrárního výzkumu bylo dosaženo určitého způsobu ochrany proti kopírování rostlin, díky které si pěstitelé musí každý rok zakoupit nové osivo. Moderní hybridní osivo se už totiž nedokáže množit samo, ale musí být opylováno uměle.

Jedná se o monotónní manuální práci, na kterou nadnárodní pěstitelské koncerny v Indii zaměstnávají cca. 450.000 dětí, převážně dívek mezi 6 a 14 lety. Děti samozřejmě nenaleznete přímo na výplatních listinách firem Bayer (Aventis), Unilever nebo Monsanto. Tito povedení nadnárodní hráči se omezují pouze na to, že osivo zabalí do krásných pytlíků a dohromady s vlastními pesticidy je opět prodávají pěstitelům. Zodpovědnosti během produkce se přitom zbavují prostřednictvím rozsáhlé sítě subdodavatelů. 

Škůdci

Bavlníkoví škůdci milují indické klima a šťavnaté hybridní plodiny, profitují z monokultur a postupem času se stávají rezistentní vůči všem insekticidům. Indičtí pěstitelé bavlny proto dnes na svá pole rozpráší cokoliv, co jim dá naději, že udrží housenky černopásky bavlníkové a jiné škůdce v šachu. Dokonce i jedy, které jsou v Evropě už dávno zakázané. Ty samé firmy, které jsme jmenovali již dříve, jim tyto přípravky se ziskem prodávají a indičtí pěstitelé je pak bez ohledu na vlastní zdraví používají (1). Nápadně velké množství zemědělských dělníků umírá ještě před čtyřicátým rokem na choroby jater nebo ledvin, a dokonce i mnoho lidí, kteří bavlnu dále zpracovávají, podléhá již v mládí následkům vdechování jedovatých výparů.

Nevolnictví pro dluh

Druhým důvodem nízké střední délky života indických pěstitelů bavlny je jejich vysoká zadluženost. Insekticidy jsou drahé a za osivo se odnedávna platí licenční poplatky. Často se stává, že rolníci musí celou úrodu zastavit ještě před samotným osetím svému dodavateli insekticidů a osiva. Právě proto už také nemohou nikdy osít své pole něčím jiným než zase jen bavlnou. Nejeden rolník pak po sklizni zjistí, že mu z ní vlastně nezbylo vůbec nic, a mnoho z nich spáchá sebevraždu (2).

Tento systém závislosti nazývaný sociology "nevolnictví pro dluh" se v průběhu globalizace rozšířil i do dalších oblastí indického textilního průmyslu: Kdo chce tkát, potřebuje tkalcovský stav. Obchodník poskytne úvěr, dodá materiál a odebírá hotové látky. Samozřejmě za ceny, které si sám stanoví. Tkadlec pak už pracuje jen pro úroky. V Evropě se takovéto výrobky prodávají pod vlídným označením "ručně tkaný", přičemž už je obvykle záměrně zamlčeno, že "v Indii".

Pracovní podmínky

Bezpečnost práce, ochrana před výpovědí, dovolená nebo vyplácení nemocenské jsou pojmy, které jsou v Indii stejně tak málo časté jako podnikové spolurozhodování a důchodové zabezpečení. Pro levné výrobce nesplnitelný sen, pro evropské zaměstnance spíše děsivá představa. Jeden příklad za všechny: v mnoha textilních podnicích jsou dělníkům náklady na nářadí a opravy strhávány ze mzdy. Díky tomu se na výplatních páskách mohou snadno objevit červená čísla. Denní výdělek indického dělníka se pohybuje kolem jednoho Eura, přičemž pracovní den trvá minimálně dvanáct hodin. Žena za stejnou dobu vydělá cca. 75 centů. Pokud indický podnik zaměstná děti, vydá na mzdách ještě o polovinu méně.

Zaměstnávání dětí

Odhady počtu dětí mladších 14 let, které v Indii pravidelně pracují, se v závislosti na sféře zájmů velmi výrazně liší. Indická vláda odhaduje jejich počet na 11 milionů, naproti tomu Human Rights Watch uvádí až 115 milionů. Obě strany se přitom shodují na přibližně 15 procentech těchto dětí, které pracují pro věřitele svých rodičů. Formou nevolnictví odpracovávají dluh své rodiny.

Převážná většina dětí pracuje ale v rodinných podnicích a jejich procento stoupá. Ve skutečnosti již mnoho indických smluvních partnerů německých společností žádné děti nezaměstnává. Výrobní proces místo toho rozštěpili na nepatrné jednotky, které potom přidělují malým dodavatelům. V těchto "rodinných podnicích" je "pomoc" dětí dovolena, nebo není přinejmenším kontrolována. Dětská práce se tak z několika výrobních hal přesouvá do nepřeberného množství zdánlivě samostatných subdodavatelů a mizí tak z oficiálních statistik. Tyto mini-podniky nakupují materiál a výrobní prostředky na dluh u svého zadavatele a jsou mu tak zcela vydány napospas (viz předchozí kapitola Nevolnictví pro dluh). Vykořisťování, které pak následuje, nejsou ušetřeny ani vlastní děti (8) (9).

Otázkou zůstává, zda je přesun dětské práce do "rodinných podniků" třeba chápat jako důsledek mezinárodní kampaně proti zaměstnávání dětí, nebo zda se jedná jen o ještě ziskovější systém. Pro děti samotné to však žádný rozdíl není. Nechodí totiž do školy, takže jednou povedou stejný život jako jejich rodiče.

Spotřeba vody

Další problém představuje voda (10). Samotný bavlník se sice spokojí s povrchovou vodou, pokud není příliš znečištěná. Pro veškeré další zpracovatelské kroky je již ale zapotřebí pitná voda, ale produkuje se odpadní voda: indické barvírny jen velmi zřídka pracují s uzavřenými okruhy, kdy by se odpadní voda recyklovala. Naopak velmi často vypouštějí většinu kalu do okolní krajiny (11).

Ještě více vody se spotřebuje při mnoha pracích cyklech během dalšího zpracování. Výše uvedené jedy je totiž třeba co nejvíce vymýt, aby finální produkt splňoval alespoň  Ökotex Standard 100. A to je samozřejmě možné jen s použitím velkého množství čisté vody.

Na to opět doplácí nejvíce ti nejchudší: obchodníci totiž rychle pochopili, jak se dá nedostatek vody zpeněžit. Tak se stává, že místní dělnické rodiny vydávají až třetinu svých příjmů za pitnou vodu (12).

Globální závislosti

Indický stát vydává již po desítky let znovu a znovu zákony, které by měly omezit dětskou práci a zajistit lidské pracovní podmínky a odměňování (13). Stejně tak dlouho kritizují organizace zabývající se lidskými právy jejich polovičaté prosazování

Stejně jako všechny prahové a rozvojové země je i Indie závislá na blahovůli Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Tyto de facto U.S. americké organizace zastupují doposud výhradně zájmy mezinárodních koncernů. Světová banka sice v srpnu 2004 vyhlásila nápravu (15), co se ale nakonec z tohoto prohlášení skutečně vyvine, to musí teprve dokázat. (15a)

Ve světě, kde je módní globální hra a honba za ziskem, mají státní regulace jen malou šanci. Vlády jsou degradované pouze na pověřence Světové banky, a pokud některá z nich odmítne poslušnost, vždy se najde další stát, který si sociální odpovědnost nemůže dovolit. Pokud by se jednou podmínky v Indii staly pro podniky méně přívětivé, pak se kobylky tržní ekonomiky prostě přesunou dále do Bangladéše nebo Burkina Fasso.

Iniciativy podniků

Některé z největších německých obchodních koncernů se pokouší působit na své indické dodavatele. Z části se zcela ušlechtilými úmysly nebo i jen proto, aby si napravily pošramocenou reputaci.

Tyto snahy ale vedou mnohdy pouze k tomu, že se pracovní místa s nejhoršími pracovními podmínkami přesunou od smluvního partnera k subdodavateli. Tím zmizí v nepřehledné džungli nespočetných firmiček a i pocit odpovědnosti a možnosti kontroly se rychle sníží. Případně, jak vyjádřil Stefan Wengler, jednatel Sdružení zahraničního obchodu německých maloobchodníků (Außenhandelsvereinigung des deutschen Einzelhandels): "Zpočátku je možné kontrolovat jen dodavatele, se kterými trvale obchodujeme. Je utopií, že bychom mohli mít přehled o každém článku dlouhého řetězce subdodavatelů."

Ze zprávy švýcarských migrantů (16) je patrné, na jaké potíže narážejí i velké obchodní společnosti při prosazování sociálně snesitelného kodexu chování (17).

Dokonce i úctyhodné podniky jako je  Fair Handelshaus gepa  se občas chytnou do léčky indického trhu: v tomto případě byly do Německa dovezeny šátky na nošení dětí, které obsahovaly nebezpečná azo barviva. Nic na této věci nemění, že šátky byly ve skutečnosti určeny pro indický trh. V Německu tento fakt vyvolal velkou reakci, kdy byly šátky stahovány z trhu. V této souvislosti již ale nebylo objasněno, zda jsou indičtí textilní pracovníci a především indická miminka imunní vůči rakovinotvorným účinkům azo barviv.

a jak se k tomu staví DIDYMOS?

Jak již bylo zmíněno výše, necháváme zhotovovat veškeré naše výrobky v Německu a Rakousku. To samé očekáváme od našich dodavatelů.

Naše přesvědčení, že výroba v Indii, Číně a podobných zemích není za daných podmínek z morálního hlediska obhajitelná, je pro nás motivem, abychom se drželi doma. Další důvod vidíme v rostoucí tendenci deindustrializace evropského hospodářského prostoru. Základní schopnosti, jakou je např. tkaní vysoce kvalitních látek, by měly zůstat zachovány i u nás. A to se podaří jen tehdy, když tkalcovny budou mít možnost své výrobky prodat a nebudeme se snažit výrobu zlevnit do posledního centu.

Za další, abychom pomohli zemím třetího světa dorovnat ušlý zisk, přispíváme pravidelně charitativním institucím, které pracují speciálně s dětmi a pro děti. I zde je ale na místě obezřetnost, takže dbáme na to, aby vybrané organizace nesly pečeť DZI (tzv. DZI-Siegel), kterou uděluje Německý centrální institut pro sociální otázky (Deutsches Zentralinstitut für soziale Fragen).

ale bavlna přece ...

Bavlnu samozřejmě není možné pěstovat v Evropě. Jejím dovozem ale přebíráme i odpovědnost za její výrobní podmínky. V tomto smyslu ale naštěstí odvádí dobrou práci dvě nezávislé kontrolní organizace – Skal a švýcarský Institut pro ekologii trhu (Institut für Marktökologie – zkratka IMO). Producenty bavlny certifikují podle nejpřísnějších ekologických, ale také sociálních kritérií. Každá šarže je bezezbytku dokumentována od semena až po vývoz a nakonec obdrží jakostní označení  kbA“ (kontolliert biologischer Anbau - kontrolované ekologické zemědělství). Ale pozor: kbA není chráněným pojmem. V principu může každý svou bavlnu označit jako  kbA . Pouze u surovin, jejichž původ je ověřen důvěryhodnými institucemi, si můžeme být opravdu jisti. Skal a IMO podchycují v současné době jen cca. 0,2% světové produkce bavlny. My používáme výhradně takovouto kbA-bavlnu.

Děkujeme všem, kteří nám vydrželi věnovat pozornost až do konce.